miniatura
Osoby: MUŽ
ŽENA
(Na jevišti Žena a Muž. Žena nonšalantně popíjí kávu. Než otevře svou ústní kanalizaci, měli by diváci nabýt dojmu, že je čeká cosi velice aristokratického. Muž není vůbec vidět. Je přilepený ke zdi, s níž splývá k neviditelnosti. Jako můra.)
ŽENA: Už nechat. Moh nechat už bys toho. (Pauza.) Vždyť zapomnělo. Se na to zapomnělo, dávno. A ty furt. Pořád. Furt. Máš kaťata. Plná furt. Úplně. Naděláno, v gatích. Až po okraj, gatí. Že přijdou. Si pro tebe přijdou. Však odsoudili. Všechny už, odsoudili. A ukončili. Vyšetřování už. Ukončili. Uzavřeli. Ale ty ne. Ty furt zalezlý jenom. Tak vylez už, ne? Prostě vylez! (Bez reakce.) Taks trochu chlastu navařil. Napančoval. No bóže. Se lidi, pár lidí otrávilo. No bóže! Vždyť deset. Už skoro deset roků je to! A ty zalezlý furt. Schovaný. Posera takový! (Bez reakce.) Však neříkám, že špatný. Že špatně myslels to. Však vydělal. Sis slušně vydělal. A žili, dobře jsme si žili. Z toho. Pořád žijeme. Z toho. Však postaral. O rodinu ses, postaral. O děti svoje. Tak nech. Prostě už nech toho, a vylez, vylez konečně. (Opět bez reakce.) Ty nevíš. Ani nevíš, co děje. Se venku děje. Nějaká choroba. Vlítla sem. Z Číny asi. Z Alp taky. Sem lyžaři přivezli ji. Tu chorobu. Strašnou chorobu. Tak jezdili. Na lyžích v Alpách jezdili, až vyjezdili si. Chorobu. A hned zas se rozjeli a přivezli to. To svinstvo. Až sem přivezli. A ty furt schovaný. Že přijdou, si pro tebe přijdou. Teď úplně. Starosti lidi úplně jiný maj. Než chlast nějaký. Pančovaný. Cos pančoval. A prodal. Dobře. Moc dobře prodal. Tak čtyřicet. Umřelo čtyřicet jich. Ale ostatní, ti zas neumřeli. A dobře se měli. Si popili. Levně popili a dobře, jim dobře bylo. Tak vylez. Konečně už. Národ roušky šije. Je málo jich. Před třemi měsíci jsme spoustu jich měli. Jak ministr, skrz zdraví ministr říkal. Že miliony jich máme, říkal. A potom, že nemáme. Že kamsi poděly. Se poděly asi. Tak sháněj, roušky sháněj. Od čerta k ďáblu lítaj. A sháněj. Kvůli chorobě. Co lyžaři přilyžovali s ní.
(Muže to nejspíš zaujme. Krátce pohlédne na ženu. Takže se v temném pozadí náhle nakrátko zjeví jeho tvář.)
Tak myslím. Si myslím tak jako. Že pomoc. Prostě potřebuje pomoc. Národ. I vláda. I národ. Že schopné. Lidi schopné potřebujou. A zaplatí. Taky zaplatí, dobře. Za pomoc. Když o kejhák. Lidem o kejhák jde, tak zaplatí. Dobře zaplatí. A peníze. Z chlastu peníze, pančovaného, docházej už. Tak podniknout. Zas podniknout by se mělo. Něco. Možná. Třeba. Prostě národ, republika, zachránit potřebuje. Ruku pomocnou. Podat jako. Když ochranné, ty, pomůcky jako, nejsou. Tak to udělat chce, tohle, aby byly, nějak, ty pomůcky. Ochranné. Pomůcky.
(Během poslední Ženiny promluvy se Muž zvolna spustí ze zdi a blíží se k ní.)
MUŽ (velmi zvolna a plaše, možná dokonce světloplaše): Říkáš… Říkáš, že pomůcky? Ochranné pomůcky chybí? A že o kejhák? Lidem o kejhák jde?
ŽENA: No dost! To je dost, žes konečně s tý zdi slezl!
(Muž se lekne, zase vyskočí na zeď a „zmizí“.)
Ale nech! Už nech toho, konečně! Národ, potřebuje národ muže veliké! Všichni už smrt na jazyku maj. Cleberity roušky šijou. Kellner pro ně do Číny letí. A ty na zdi? Budeš na zdi viset? Jak můra nějaká? Vždyť hlavu. Si hlavu měl na to. Na věci tyhle. Takové. Vždycky. Na věcech, na takových, ses napakovat dokázal. Rodinu zajistit, svoji. Dobře dokázal. Však kolik firem. Spících třeba. Na akcie anonymní máš? Však hodně, jich hodně máš. A koňů koňských bílých máš. Co fabrik, co těch vytunelovals. Vybílil. Dočista. Vždyť Promopro, a radar v Brdech, a Gripeny, a Pandury, a olympiáda v Praze a byty havířů ostravských. Jak pod cenou je skoupils. Takové nápady. To jsi míval. Ale nechci, nic říkat nechci. Ani naznačovat nechci. Jsem jenom žena slabá. Matka dětí. Tvých dětí. Ale to nešlo, by se nešlo k výšinám jako? Novým? Odrazit jako? Odšťouchnout? Odpíchnout? Odpšouknout? Když národ skučí. Kňučí. Zadnice se mu strachy svírá, div, že se strachy nepodělá. To není dobré? To není možnost? Pro comeback posraný?
(Muž opět zvolna sleze ze zdi.)
MUŽ (opět světloplaše, ale rozehřívá se): Říkáš comeback posraný?
ŽENA: Ano, úplně, od hlavy až k patě posraný. Poblitý. Dochcaný. Močůvkou postříbřený.
MUŽ: To… To zní jako, něco jako, co bych, ale zakřiknout, nechci to zakřiknout, co bych jako, snad, možná, mohl. Zvládnout jako mohl. A říkáš, že zadnice? Že ty cvakaj tady? Hlasitě?
ŽENA: Strašně, cvakaj strašně tu, zadnice. Vlastně veškeré, úplně veškeré české zadnice. Ve dne v noci cvakaj. Že ani spát, v noci spát se klidně nedá.
MUŽ (se pořád rozehřívá): Tak když zadnice, když takhle cvakaj, Čechům cvakaj, tak to, to bych snad moh zavolat aspoň. Někam. To na poptávku, vypadá jako. To chce, něco chce, co mezi půlky, by si mezi půlky zastrčili Češi. Aby necvakaly tak. Ty půlky, české. O sebe. Že vyspali. By se vyspali aspoň, když už bez sebe. Strachy bez sebe celí jsou. Když už smrt na jazyku mít maj, tak vyspaní aspoň, že jo? Tak nějaký filc, vata, nebo tak něco. Možná i nanomatroš nějaký, mezi hýždě vsunutý. Ten příjemný je. Dost je. O dost lepší, než vata je. Ale dražší zas. Takže vata spíš, filc, jo, to bude ono. A řekne se, Čechům, že nano. Že to to je. Že technologie, nejnovější je. A jenom filc přitom. Nebo vata. Buničina. Však kdo pozná to? A vůbec, když podá, se to podá jim, lidem jako, že to životy. Zachraňovat životy může. Když filc do zadnice. Si narvou tam. Tak to, to prodávat, to bude se vážně dobře prodávat. A třeba i cleberity, nějaké pomůžou. S tím nám. Však o životy. O ty jde. Však to zachránit desítky. Stovky lidí může. A to víc, lidí víc je, než otrávilo. Se jich otrávilo, tenkrát. A to jako vykoupení, by jako mohlo, být jako. Moje.
ŽENA: Ano, ano, správně! To hezky říkáš! Vykoupení. Lidi to hnedka vykoupí. A rodina, tvoje rodina, zas dobře. Bude na tom dobře. Děti tě rády, zas mít rády budou. I já, dokonce. Zas. A to nedoufala ani, jsem už ani. A teď, to prostě, jako péče o rodinu vypadá. Tvoji. Rodinu. Že staráš se zas. O nás zase. Protože víš, přece víš, že rodina, základ státu prostě rodina. Tak ta je. A když staráš, se tak pěkně staráš, tak i rodina se stará, postará o tebe. I já dokonce.
MUŽ: Tak to lidi, to by mě vykoupili lidi, když vykoupí, ten filc vykoupí. Do zadnic filc. To hned vykoupený budu. A schovávat. Už schovávat se ne. Ale hrdý. Prostě hrdý budu. Na to. Co dokázal jsem, všechno. Tak hrdý. Na filc. Do zadnic filc. A napíšu. Na to ještě napíšu, že hodně nepropustný to filc. Ten nanofilc. Že PPF2 možná 3 dokonce, ten nanofilc. Třeba fixou napíšu. A na ministerstvo. Tam nabídnu. Protože bez nanofilcu, mého nanofilcu, se neobejde. Bez toho se tahle země už teď neobejde. Zas.
ŽENA: Tak vidíš! Jak šikovný jsi. A mě teď, úplně něco říká mi teď. Asi děloha moje. Nebo srdce, to taky asi, říká. Že život. Intimní náš jako, zas propukne, třeba. Že láska, že ta se ve mně, rodí jako, zas. A vášeň. A láska. Hlavně láska. No prostě. Abych zkrátila to: tady si někdo zasluhuje odměnu.
(Rozepne mu poklopec a chystá se mu „vykouřit“.)
MUŽ: Taky. To taky řek bych. Asi. Že vykoupení…
KONEC